"Prosím, Mutti," vyhrkla ze sebe Uršula.

     Děti věděly, že matce s každou další vteřinou puká srdce, ale že se kvůli nim - dvěma nejdůležitějším bytostem v životě - ze všech sil snaží zůstat silná. "Je to tu pro vás moc nebezpečné," prohlásila máma nakonec. "Nacisté tady v Německu Židům pořád ztrpčují život. Viděli jste, co udělali tatínkovi."

    "Copak jsme špatní?" zeptal se Georg. "To proto zabili tátu a strýčka Ludwiga? To proto musíme odejít?"

     Lucie k dětem zaklekla, objala je a uklidňovala je: "Ani na vteřinu si nesmíte myslet, že jste špatní. Jste dobří. To nacisté jsou špatní. Nenávidí Židy. A proto je tak důležité, abyste hned odjeli z Lippstadtu."

    "A proč nemůžeš s námi?" chtěla vědět Uršula.

     "Vydali zákon, podle kterého je nyní pro dospělé, jako jsem já, obtížné odjet. Brzy ale za vámi přijedu. Slibuji. A pak spolu začneme nový život. V Holandsku nám bude dobře. Najdete si nové kamarády a pořídíme si pěkný dům."

     "Budeme tam mít třešeň?" vyptávala se Uršula a utírala si nos do rukávu. "Mám ráda třešně."

     "Samozřejmě," uklidnila ji Lucie. "Bude tam krásná třešeň a na jaře se vždycky zahalí do růžových kvítků."

     Georgovi se od pláče divoce vzdouval hrudníček. Pochopil, že už nemůže udělat nic, aby změnil mámin názor. "Kdy musíme odjet?" špitl jen.

     Po matčině odpovědi obě děti znovu propukly v pláč. "Dětský transport odjíždí zítra," řekla jim. "Měli bychom začít balit."

     Druhý den, v chladném dubnovém ránu, stáli Georg a Uršula s kufry plnými šatů v rukou ( Lucie jim na každý kus oděvu vyšila iniciály ) na nástupišti. Smutně upírali oči na svou matku, která si k nim klekla, aby jim otřela slzy. Nevšímali si stovek dalších vyděšených dětí, které také odjížděly do bezpečí v rámci mezinárodního programu Kindertransport. Nakonec bylo takto odvezeno na 10 000 německých židovských dětí od novorozenců po dospívající do Holandska a následně lodí přes kanál do Británie, kde většina z nich neměla rodinu ani přátele, ale podařilo se najít dostatek ochotných opatrovníků. Děti Levyovy však mířily jen do Holandska vzdáleného čtyři hodiny cesty.

     Mezi zoufalými auf wiedersehen, kterými se rodiče loučili se svými dětmi, se Georg a Uršula tiskli ke své mámě a vůbec se nechtěli pustit. Lokomotiva zahoukala na znamení, že vlak brzy pojede. Lucie se statečně usmála a pověděla jim: "Budete v dobrých rukách..... A budete v bezpečí."

     Georg byl také vyděšený. Jen to nechtěl přiznat. "Nebudeme ještě chvilku mluvit a budeme se jen dívat z okna." V duchu se pořád motal kolem toho, jak rychle se jim život obrátil naruby - stejně rychle jako krajina ubíhající za oknem.

     Děti Levyovy své útlé dětství prožili šťastně se svými rodiči a širokou rodinou v třípatrovém domě svého otce Maxe přímo v centru Lippstadtu. Max měl v přízemí obchod s galanterií. V létě 1938 však nacisté začali Židy nutit, aby své obchody a nemovitosti hluboko pod cenou prodali Němcům. Levyovi se museli odstěhovat do domu, který sdíleli s další rodinou.

     V listopadu pak přišli hrůzy Křišťálové noci. Maxe s jeho bratrem odvlekli do koncentračního tábora a šest týdnů mučili. Když je propustili, byli oba ve strašném stavu. Ludwig zemřel na Štědrý den. Max se udržel naživu jen o trochu déle. Zemřel o 3 týdny později.

     I přes tuto tragédii Lucie zůstala silná, aby mohla být svým dětem oporou. Zahrnovala je láskou a optimismem. "Zase to bude dobré." Nikdy nepřiznala, jak byla vyděšená a jak ji bolelo, když musela své milované děti posadit na vlak a poslat pryč.

     Když Georg s Uršulou dojeli do Holandska, zůstali několik dní v uprchlickém táboře a Rotterdamu. Joseph van Mackelenbergh, který zorganizoval jejich útěk, je vzal do dětského domova Sv. Jakuba v Eerselu. Domov provozovaný katolickými sestrami přijímal podvyživené děti z holandských měst, v nichž byl nedostatek jídla. Každých 6 týdnů přijela za čerstvým vzduchem a dobrým jídlem skupina 200 dětí. Chodily do lesa na pole a postupně znovu nabíraly síly. V domově však nastálo žilo asi 20 dětí - židovských dětí, které uprchly z Německa a skrývaly se v přestrojení za holandské děti před nacisty. 

     Pohlednice chodily celý následující rok a Lucie pokaždé slibovala, že do Holandska brzy přijede. Nedokázala se přimět a napsat dětem pravdu - že zákony v Německu jsou stále přísnější a ona v podstatě nemůže ze země odjet. 

     Život v dětském domově se řídil přísnými pravidly životosprávy. Děti dostávaly zdravé jídlo, chodily na dlouhé procházky, do školy a dbalo se, aby měly dostatek spánku. Zatímco Uršula chodila do mateřské školy, Georg docházel na hodiny holandštiny do Eerselu, dokud se nenaučil mluvit bez přízvuku.

     Od faráře Lea Weyerse, který na domov dohlížel, se jim dostávalo zvláštní pozornosti. Laskavý kněz se nad dvěma opuštěnými dětmi ujal jakési otcovské role. Každou neděli se Uršula s Georgem oblékli do nejlepších šatů a obědvali v jeho domě. 

     10. května 1940, den před Uršulinými pátými narozeninami, vtrhli Němci do Holandska. Zabrat celou zemi nacistům trvalo 4 dny. Uršula ještě úplně nechápala, jaké nebezpečí jim hrozí, a vzrušeně pozorovala německá letadla dunící na obloze a jednu vlnu nacistických vojáků pochodujících v unisonu nebo nabubřelé jedoucích na koních za druhou. To Georg si uvědomoval, v jak smrtelně nebezpečné situaci se ocitli, a byl z toho pohledu vyděšený.

     V roce 1941 nacisté v Holandsku nařídili, že všichni Židé, včetně malých dětí, musí nosit na pravé ruce velkou žlutou Davidovu hvězdu se slovem Jood ( holandsky "ŽID" ) uprostřed. Nejprve se za to Georg s Uršulou ve škole styděli. Nikoho ze spolužáků to však nezajímalo, a tak se za chvíli přestaly stydět i děti Levyovy. 

     V březnu 1943 si otec Weyers zavolal Levyovy do své kanceláře. Obvyklý úsměv na jeho tváři vystřídal chmurný a zamračený výraz. V místnosti s ním byl eerselský policejní náčelník.

      "Děti mé drahé," začal kněz. "Dostal jsem z vyšších míst nařízeno vás dva předat k deportaci do tábora Vught."

     "Co to znamená?" zeptal se Georg. Ať už to mělo znamenat cokoliv, neznělo mu to moc dobře. 

     Ozval se náčelník policie: "To je tábor pro Židy asi 20 kilometrů odsud. Je mi líto, ale nemám na výběr, musím plnit rozkazy."

     "Kdy odjíždíme?" zeptal se opět Georg.

     "Ráno," odpověděl policejní náčelník. "Pošlu pro vás dva policisty, aby vás vyzvedli." Potom se obrátil k otci Weyersovi a dodal: "Přijdou v civilu, aby děti nevypadaly jako nějací zločinci."

     To Georga sotva uklidnilo. Dal se do pláče. Jak se mu v očích objevily první slzy, začala naříkat i Uršula. Sv. Jakub byl jejich domovem a bezpečným útočištěm skoro 4 roky a děti nechtěly pryč. Georgovi se chtělo na otce Weyerse křičet "Proboha, pomozte nám!", ale z jeho zoufalého výrazu pochopil, že v tomto ohledu kněz nic nezmůže.

     Druhý den ráno sklíčené sestry obě děti připravily a objaly je. Uršulina nejoblíbenější sestra Brigitta jí pošeptala: "Kdybych tak mohla jít místo tebe."

     Zde příběh o Georgovi a Uršule přeruším. Jak to s dětmi dopadlo, vám dopovím v pondělí. 

     "Mám se dobře pane."

     Dozorce Ettlinger k sobě gestem přivolal Uršulu. Když k němu - po nepříjemném váhání - přistoupila, posadil si ji na koleno. "Máš se tu dobře, viď? prohlásil.

     Vyděšená Uršula mlčky přikývla. Z toho, že se jí ten krutý muž dotýkal, se strachy celá třásla.  Z toho, jak ji ta ruka, která tluče a bičuje vězně, hladí po vlasech, jí běhal mráz po zádech. Chtělo se jí vykřiknout a utéct do bezpečí Josephovy náruče a uprosit ho, aby ji odvedl s sebou. Neudělala to však. Místo toho se usmívala. 

     "Vyprávěl jsem veliteli o vašem americkém otci," líčil dětem Joseph. "Teď pracuje v nemocnici v Chicagu. Říkal mi, že jako doktor tam má hrozně moc práce. Ne však tolik, abyste mu nechyběly každičkou minutu každý den. Chodí na mše a modlí se za vás." Upřeně se díval na Uršulu a potom na Georga a mluvil pomalu a rozvážně. 

     Otec v Americe? Doktor? Chicago? O čem to mluví? podivovala se Uršula. Máme v Chicagu strýčka, který je doktor. Ale z toho, jak se na ni a Georga díval, usoudila, že bude nejlepší nic neříkat. Snad Georg ví, co se to děje.

     Georg vycítil, že mu Joseph skrytě naznačuje, aby se té lži držel. Pak Joseph podal veliteli dokument, který "dokazoval", že otec dětí je Američan. Němec neměl tušení, že jsou dokumenty podvržené. 

     "Myslím, že bys v sobě mohla mít něco árijské krve," řekl Uršule. Potom se zadíval na Georga a dodal: "A ty taky, když máš modré oči."

     Josephovy úplatky zafungovaly. Místo toho, aby je tak jako ostatní vězně čekala během dvou měsíců deportace do jiného tábora, byli Georg s Uršulou přemístěni do lepšího baráku, v němž bydleli privilegovaní vězni - brusiči diamantů -, jejichž služby nacisté potřebovali.

     Velitel také určil jednu vězeňkyni jménem Florence, aby se stala Georgovi a Uršule ochránkyní. Dohlížela na ně a dávala pozor, aby se nedostali do žádných problémů. Ne, že by Uršula někdy nějaké potíže měla. Instinktivně se naučila zůstat neviditelnou a být potichu a poslouchat. Nechtěla, aby si jí dozorci jakkoliv všímali. 

     Uršula se v brusičském baráku cítila příjemněji, protože zase bydlela se svým starším bráškou. Mohli se toulat po táboře,a dokonce mohli hrát na staré otlučené piano. Georg chodil na hodiny klavíru, a tak se snažil svou sestřičku naučit hrát. Také jí učil matematiku. Čísla a příklady psali klacíkem do prachu. 

     Uršula však cítila, že se svému bratrovi stává přítěží, když se kolem něho pořád motá a nechce být ani na chvilku sama. Vypětí vyplývající z toho, že jsou uvězněni na tak odporném místě, ještě posilovalo jejich vzájemnou zlost, až jednoho dne nakonec vyvrcholilo. Uršula začala naříkat: "Přestaň mě pořád sekýrovat. Jen to, že jsi starší, ještě neznamená, že mi můžeš říkat, co mám dělat."

     A Georg vybuchl" "kdybych se tu o tebe nemusel starat, už bych tady dávno nebyl! Už bych dávno utekl!" rozkřičel se na ni. Oba věděli že to není pravda. Z tábora Vugh nikdy nikdo neutekl. Uršula se rozběhla pryč, našla si kout, kde ji nikdo neviděl, a rozplakala se. 

     Pak se rozhodla, že aby si bratra zase získala, připraví mu k blížícím se narozeninám malý knedlík. Začala si pod polštářem schovávat zbytky jídla, plátek brambory, kousek chleba. Pak se ale uvědomila, že z těchto kousků dobrot žádný knedlík neudělá - a kromě toho, jak by ho uvařila? -, a tak je snědla. Zatím se snažila dát bratrovi víc prostoru, aby mohl být chvíli sám. 

     Povzbudivá melodie holandské písně "Přál bych si, aby to byla pravda, pak bych měl ze svého života radost" zněla celým táborem. Jak muklové odjížděli za svou zkázou, na rozloučenou z plných hrdel zpívali židovskou píseň "Elijahu Hanavi" velebící proroka Eliáše. V jejich zpěvu Uršula nacházela sílu a inspiraci. Židé dosáhli nad svými nacistickými trýzniteli morálního triumfu. 

     Jednou, když Georg stál na prostranství, odkud odjížděly transporty, uslyšel, jak dozorci vyvolávají ze seznamu jméno jejich ochránkyně Florence. Florence se zmocnila panika a žadonila u Ettlingera, že se musela stát nějaká strašná chyba. "nemohu přece odjet," naléhala. "Musím se starat o Levyovy děti."

     Ettlinger dovlekl Florence ke Georgovi a zeptal se ho: "Potřebuješ ji?"

     Zmatený chlapec zůstal jako přikovaný a nevěděl, co má dělat. Když řeknu ne, pošlou ji pryč. Když řeknu ano, mohou mě a Uršulu poslat s ní. 

     "Pověz, Georgu," naříkala Florence a její oči prosily o pomoc. "Řekni mu, jak se o vás dva starám, jak dohlížím na to, abyste měli co jíst a byli zdraví a v bezpečí. Prosím!"

     "No tak, odpověz!" vykřikl Ettlinger.

     Mysli! Mysli! Řekni něco, než tě zmlátí! Najednou ta slova z Georga rychle vypadla, jakoby poháněná jen pudem sebezáchovy: "Ne, nepotřebujeme ji. Už jsem dost starý, abych se o sebe a o sestru postaral sám."

     "Georgu, ne! Ne! Jak můžeš? Potřebujete mě!" křičela Florence a lomila rukama, zatímco ji Ettlinger táhl pryč.

     Georgovi se zvedl žaludek. Utekl a rozplakal se. Ještě mnoho dní nemohl vyhnat Florencin vysoký jekot z hlavy.

     A pak jednou v říjnu 1943 při apelu vyvolali jména Levyových. Místo toho, aby je poslali přímo do Osvětimi, odvezli je do lágru Westerbork na severu Holandska. Tam zůstali v sirotčinci, který tam provozovali židovští vězni a vyučovali v něm matematiku a hebrejštinu. Uršula měla ráda především páteční večery, kdy se slavil šábes a zpívaly se židovské písně. Obdivovala táborové náboženské vůdce, že i přes to utrpení zůstali ve své oddanosti Bohu nezlomní. To Uršule pomáhalo si udržet víru, že s Georgem přežijí. 

     "Proč tak ochotně měníš chleba za pár šluků?" zeptal se ho jednou Georg. "Když nebudeš jíst, tak umřeš."

     "Umřu tak jako tak," odvětil Izzy. "Není to smutné, že mi teď tu největší radost udělá pár tahů z cigarety? Nemám nic jiného, na co bych se mohl těšit."

     Izzy zemřel za několik týdnů.

     Vězni toho neměli moc na práci. Každý se jen musel zúčastnit apelu. Den za dnem byly vyplněné nesnesitelnými a nekonečnými hodinami, kdy museli stát v pozoru v bahně na dešti či ve sněhu a mrazu. Esesáci na strážních věžích na vězně ve dne v noci mířili kulomety. I když uprchnout bylo v podstatě nemožné, museli muklové nastoupit každé ráno na apelplac do pětistupů, aby ukázali, že nikdo neutekl. Dozorci je museli bezchybně spočítat a odečíst ty, kteří přes noc zemřeli. Jestliže nezapočítali jediného vězně, museli začít sčítat zase a zase od začátku. kvůli čemuž museli někdy vězni celý den stát bez jídla a bez vody či odpočinku. Dozorci si často našli záminku, aby mohli tvrdit, že čísla neodpovídají, a mohli počítat zase od začátku. 

     Vězni většinou stáli s hlavami skloněnými a rukama založenýma na hrudi, aby si udrželi alespoň trochu tepla. Přešlapovali v mraze z nohy na nohu a třásli se zimou, zatímco jejich trýznitelé oblečení v teplých kabátech jim nadávali a štěkali rozkazy. Nemocní a vyhladovělí vězni někdy padli mrtví k zemi Georgovi a Uršule přímo před očima. 

     Stejně jako ostatním muklům bylo i Levyovým neustále zima a měli hlad. Každé ráno vězni dostali k snídani hrnek cikorkového kafe, misku vodové polévky z tuřínu k obědu a večer kousek chleba. Bylo toho jen tolik, aby zůstali naživu, aby mohli umírat pomalu. I když by kdokoliv na baráku mohl dětem chleba snadno sebrat, nikdo to nikdy neudělal. 

     Georg neustále hledal něco k snědku. Měl svou lžíci pořád u sebe pro případ, kdyby se naskytla příležitost od někoho, kdo se nedívá, usrknout pár hltů polévky. Měl takový hlad, že občas jedl dřevo. Když někde v blátě narazil na list trávy nebo kousek plevele, snědl je. 

     Hlad páchal v Georgově hlavě neuvěřitelnou spoušť. Způsobil, že se začal chovat neuvěřitelně lehkomyslně. Jednou zpozoroval u jídelny hromadu brambor. Jsou tak krásné, pomyslel si. Uršula pořád říká, jak ve snech jí brambory. Budou výborné a dobře se najíme. Georg věděl, že kdyby ho chytli, jak krade brambory, pravděpodobně by ho na místě zastřelili. To za ten risk stojí. Rozhlédl se. Skvělé. Dozorci se nedívají. Popadl pár brambor a rychle je nacpal pod kabát. 

     "Hej ty! Stůj!" zařval jeden z dozorců a namířil na Georga pušku. "Viděl jsem, cos udělal."

     A je to. jsem mrtvý, problesklo Georgovi hlavou. Odhodil brambory zpátky na hromadu. "Omlouvám se, pane. Mám takový hlad."

     Dozorce dál mířil na vyděšené dítě puškou. Nakonec hlaveň sklopil a zavrčel: "Ať už tě nikdy nechytím, nebo budeš mít žaludek plný olova."

     Georg s Uršulou měli ošklivý večerní rituál. Vybírali si navzájem vši ze záhybů na šatech a rozmačkávali je mezi prsty. Všichni v táboře měli vši. Když tak jednou večer seděli na své posteli, povídá Georg Uršule: "Musíme zůstat optimisty. Jedině tak můžeme přežít. Od jiných muklů slýchávám, že nacisté prohrávají. Je to jenom otázka času. Musíme vydržet. Zvládneš to, Uršulo?"

     Přikývla. "Zvládnu to. Určitě to zvládnu."

     Georg vytáhl starý hřeben, který jednou našel někde v blátě, a učesal Uršule její jemné vlasy. Z podvýživy je měla skoro stejně šedivé jako on sám. "Mám ráda, když mě češeš, Georgu," řekla mu sestra. "Myslíš, že je budu mít ještě někdy zase hnědé?"

     "Určitě budeš. A já taky. Už to nikdy nebude takové jako dřív, ale už brzy se budeme moci někam pohnout."

     "Až se odsud dostanu, budu jen jíst a jíst a jíst, dokud neprasknu," prohlásila Uršula. "Sním tolik brambor, kolik budu chtít. A potom se nastěhuji do krásného malého domku s velkou třešní v zahradě."

     Když ji Georg učesal, postupně si navzájem, stejně jako každý večer, otřeli záda. Pak si lehli, každý hlavou na opačnou stranu prohnuté a špinavé matrace. Pokaždé když Uršula usínala, se snažila se v mysli vybavit podobu své mámy: pocit bezpečí, když ležela na posteli vedle Mutti, vůni jejího oblíbeného parfému, zvuk jejího hlasu, když zpívala dětské písničky, hebkost jejího oblíbeného kabátu s kožešinovým límcem, kterému Uršula říkala "koťátko". Už jí to připadalo tak dávno. Jak se měsíce v Bergen-Belsenu vlekly a Uršula slábla na těle i na duchu, vzpomínky na minulou dobu i místa postupně bledly.

     Během letních večerů si Uršula lehávala na záda na zem a dívala se na hvězdy a na měsíc. Jsou tak mírumilovné a krásné. Jak mohou hvězdy tak šťastně svítit na tak strašném místě? Kéž bychom se mohli s Georgem vznést k nebi a připojit se k nim. 

     Začátkem roku 1945 byli Němci na ústupu a podmínky v Bergen-Belsenu se zhoršovaly. Tábor byl koncipovaný pro pár tisíc vězňů a nyní sem proudili zástupy muklů z dalších koncentračních táborů. Jejich počet převyšoval 40 000. Už tak skrovné příděly jídla se musely ještě snížit, což znamenalo, že jediným jídlem, které vězni dostávali, byl obden malý kousíček chleba. K jejich utrpení se přidaly ještě epidemie tyfu a břišního tyfu a každý den zabíjely vězně po stovkách. 

     Z jejich cesty se stalo nekonečné bezcílné martyrium, při němž každý den umíraly desítky vězňů. Třicet dní se vlak kodrcal na jih a na sever, sevřený mezi německými obránci a postupujícími jednotkami spojeneckých sil. Holanďané mu říkali de dodentrein - vlak smrti.

     Vlak pomalu supěl mezi lesy a poli, několikrát denně zastavoval kvůli rozbombardovaným kolejím nebo kvůli poruše lokomotivy. Vězni neměli nic k jídlu ani k pití, takže když si mohli vylézt z vlaku, aby si ulevili, sápali se po trávě a plevelu rostoucím podél kolejí a srkali vodu z kaluží. Při každé zastávce se však z vlaku vynášelo více a více těl. Vězni je pohřbívali podél kolejí. Dokonce i v osobních vagonech zemřelo tolik lidí, že Levyovy nakonec našli místo k sezení. 

     Při jedné zastávce zůstala Uršula ve vlaku a Georg se zatím vydal ven hledat jídlo. Doufal, že objeví nějaký ovocný strom, z něhož bude moci setřást pár plodů. Nebylo to nic jednoduchého, protože byl tak zesláblý, že sotva mohl chodit. Měl radost, když na zemi našel seschlé jablko. Vtom však uslyšel, že se vlak dal do pohybu. Rozhlédl se. Nikde nejsou žádné stráže. Mám šanci utéct! Mohl bych se schovat v lese a počkat, až se tu ukážou Spojenci. Budou tady raz dva. Vlak pomaloučku nabíral rychlost. Co ale Uršula? Nemůžu pláchnout a nechat ji tam samotnou. Je to moje sestřička, je na mě odkázaná. Rozběhl se, ale byl tak slabý, že se mu podlomily nohy a plácl sebou na zem. Rychle se zvedl a potácel se vpřed. Běžel, jak rychle to jen dovedl, až dokud se mu nepodařilo chňapnout po zábradlí a vyhoupnout se na schůdky posledního osobního vlaku.

     "Kdes byl? Tak jsem se o tebe bála!" rozkřičela se na něj Uršula.

     "Přinesl jsem ti dárek," ukázal jí Georg jablko a rozlomil ho na dvě části. Tentokrát jí dal tu větší část. 

     Nejednou na vlak zaútočily americké stíhačky, protože vezl také oddíl německých vojáků. Brzdy vlaku zaskřípaly a cestující i vojáci se vyhrnuli ven, aby se schovali pod vagóny nebo si obličejem k zemi lehli pod železniční násep. I když nálety Uršulu s Georgem děsily, pochopili, že jsou známkou toho, že se konec války blíží.

     Georg s Uršulou se připojili k rodině vězňů a zabrali si třípokojový dům podobný takovému, o jakém Uršula snila, že si s mámou a bratrem pořídí. Dokonce byla za domem i třešeň, i když ještě nerozkvetla. V euforii z prvních doušků svobody si děti našly vozík, vypravily se od domu k domu, braly si brambory, konzervované mléko, sýr a různé další dobroty, ale také jich dost nechávaly pro ostatní přeživší. Se svým pokladem se pak vrátily domů, aby se o něj podělily.

     I když to Georga s Uršulou lákalo, věděli, že nacpat se nebude to nejlepší, protože po letech hladovění by jim tolik jídla mohlo vážně ublížit.

     Sovětští vojáci brzy nastolili v obci pořádek, ale s tím, aby zastavili stoupající úmrtnost, zmohli jen pramálo. Osvobození muklové stále umírali po stovkách na tyfus, vážnou infekční chorobu, kterou přenášejí vši. V Bergen-Belsenu do transportu nastoupilo 2 500 vězňů. Teď jich bylo naživu už jen pouhých 600.

     Sověti dělali, co mohli, aby přeživší odvšivili. Jejich šaty dezinfikovali pomocí DDT a oholili jim hlavy. V holičském křesle Uršula naříkala tak nahlas, že jí holič vlasy jen zkrátil a neostříhal ji dohola jako ostatní.

     Tato opatření však Levyovy neochránilo - oba dva se nakazili tyfem. Georg onemocněl jako první. Začalo to tmavě rudou vyrážkou, po níž nastoupila horečka, otupělost a nervozita. Čtyři dny ležel jako omámený se čtyřicítkami horečkami. Přišel za ním sovětský doktor a řekl mu: "Nemám nic, čím bych tě mohl vyléčit. Buď to zvládneš, nebo ne." Podal Georgovi tabulku čokolády a dodal: "Vezmi si. Je v tom kofein, ten může pomoci, aby tvé srdce nepřestalo bít." To nejhorší zanedlouho přešlo a Georg se začal pomalu zotavovat. 

     Pak ta krutá nemoc postihla i Uršulu a ta se ocitla na pokraji smrti. Vysoká horečka decimovala její křehké tělo a uvrhla ji mnoho dní do polovědomého světa přeludů. Díky svému odhodlání, ať už ho brala odkudkoliv a které jí pomohlo přežít uplynulých šest let, se z toho dostala i tentokrát, a 11. května 1945 - v den svých desátých narozenin -  se začala cítit lépe. Když nakonec znovu nabyla dost sil, aby se mohla zvednout z postele, vyšla poprvé po několika týdnech ven do zahrady. To, co uviděla, ji znovu naplnilo nadějí: třešeň byla obsypaná jasně růžovými květy mihotajícími se v slunečním světle.

     "Georgu," zvolala Uršula a nemohla z rozkvetlého stromu spustit oči, "budeme se mít dobře."

     V červnu 1945 odjeli Georg s Uršulou vlakem do Holandska, kde se opět setkali s Josephem van Mackelenberghem. Dal jim najíst a oblékl je do nových šatů. Potom je odvedl do nemocnice, kde se děti zotavily z podvýživy. Vrátily se do dětského domova Sv. Jakuba v Eerselu a docházely do zdejší školy. O nedělích chodily opět na oběd k otci Weyersovi.

     Zanedlouho se dozvěděly smutnou zprávu: jejich matka nezemřela v rove 1942, jak Georgovi říkali. Zemřela v koncentračním táboře Stutthof na tyfus jen pár týdnů před tím, než byl tábor v květnu 1945 osvobozen.

     V dubnu 1947 nastoupily do letadla směr Chicago, aby zde žily u svého strýce Josepha a tety Irmgard Muellerových.

     Georg přijal příjmení Mueller, získal americké občanství, oženil se a živil se jako obchodník a hudebník. V roce 1971 promoval na univerzitě a stal se lékárníkem. Se svou ženou Katie vychovali 5 dětí a měli 15 vnoučat. Několikrát navštívil Holandsko. Při své návštěvě v roce 1985 se dozvěděl, že Florence válku přežila a kontaktoval jí. Řekla mu, že mu svou deportaci za vinu neklade. 

     Uršula si také změnila své příjmení na Muellerová, získala občanství, stala se zdravotní sestrou, provdala se a vychovala 2 děti. Od roku 1968 - 1991 pracovala jako školní ošetřovatelka. V roce 1991 si oficiálně změnila své jméno zpět na Levyová. Několikrát se vrátila do Holandska. 

     V roce 1995 se při příležitosti 50. výročí osvobození Holandska a Německa vrátila do Evropy a ve školách v Německu vyprávěla dětem o tom, co zažila během holocaustu.

     Zde vyprávění příběhu o sourozencích Levyových končí. Dopadl naštěstí dobře, ale mnoho jiných dětí takové štěstí nemělo. Proto si važme toho co máme. Rodiny, zdraví, toho, že máme co jíst a nezatěžujme se hloupostmi a malichernostmi. Zkusme si na každém dni najít něco pěkného ( třeba maličkost ) a užívat si život naplno. 

     Pokud vás toto téma ( i když není veselé ) zajímá a chtěli byste si přečíst další příběhy, tak tady je knížka ze které pochází tento příběh.